Turecko - jídlo

Ahoj z İzmiru,

když jsme dnes večer vyšli z Kipy, kde pracujeme, uviděl jsem na obloze poprvé turecký měsíc. Skutečně leží na zadech. Vyfotil jsem ho, abyste se mohli také podívat, ale tady je Martinova fotka. Má lepší foťák a je určitě i lepší fotograf.

foto Martin

Snídáme v hotelu. Na výběr je spousta věcí. Mohl bych si sice dát müsli, které běžně snídávám. Ale když už je ta možnost, dávám si většinou párečky s plátky oloupaného pomeranče. Zjistil jsem, že pomeranč je velice dobré ovoce, pokud ho někdo oloupe a nakrájí na plátky, aby se dal jíst vidličkou. Během snídaně pozorujeme lodní provoz v zálivu a shlížíme na chudáky, co se dole lopotí pro pár drobných. Po snídani sjedeme do přízemí a jdeme se taky lopotit.

foto Martin

Obědy si můžeme dát v Kipě. Všichni zaměstnanci Kipy mají jídlo zdarma. Jídlo tu není špatné. Pokaždé dostaneme jednu misku s masem a hranolkami a druhou s rýží nebo špagetami. Skutečně jsme pokaždé, co tu jsem, měli k obědu hranolky. Když jsem se na to ptal, bylo mi řečeno, že je velice jednoduché je udělat. Co zvládnou v Turecku, mělo by jít i u nás!!! (tím si vůbec nestěžuju :-) Ke každému jídlu dávají ještě neuvěřitelně sladký zákusek.

foto Martin

Na večeře už chodíme za své do místních restaurací, kterých je všude spousta. Spíš než restaurace to jsou ale jídelny. Chodí se do nich na jídlo, ne na pivo. I vzhledem se spíš podobají McDonaldu než našim hospodám. Jídla jsou všude podobná. Většinou se jedná o maso, rýži (prý to není rýže, ale něco jiného; nevím), místní placku chleba (u nás se to prodává jako arabský chleba) a cibuli a pálivou papričku jako oblohu. Není to špatné, ale klidně se bez toho dalších 40 let obejdu.

foto Martin

Všechny jídelny jsou poloprázdné. Většinou je v nich víc personálu než hostů. Každá má naháněče, kteří číhají venku a snaží se dostat hosty dovnitř. Jakmile člověk zpomalí nebo se podívá dovnitř, okamžitě zaútočí. Poté co je zákazník lapen, doprovodí ho číšník ke stolu a čeká nad ním, dokud si nevybere. Po objednání začne číšník dirigovat personál určený k přinášení a odnášení talířů. Člověk si hned připadá důležitější.

Toto je poslední mail. Zbytek zážitků sdělím ústně.

mějte se
jirka

Turecko - Atatürk

Ahoj z İzmiru,

když mi dnes ráno Šárka říkala, že u vás chumelí, představoval jsem si drobný poletující sníh. Pak jsem se na iDnesu dočetl, že "Česko zasypal sníh". Tady se tomu těžko věří. Je tu typické jarní počasí. Na recepci hotelu psali, že se dnes teploty budou pohybovat od 12 do 20 stupňů. Za celou dobu, co tu jsem, ještě nepršelo. Stále je jasno, občas se objeví nějaký mrak. Hakan, což je Turek, který nás má na starosti, říkal, že tato zima je teplejší než jiné. Běžně bývá tak o 3 stupně méně. Ani to by nebylo špatné. V létě to tady je asi horší. Zatímco my máme zimní topnou sezónu, tady mají letní chladící sezónu. Na většině domů, včetně těch nuznějších, je klimatizace. Je tu dost paneláku a i většina bytů v nich má u sebe nalepenou klimatizační jednotku.

V Turecku panuje kult osobnosti bývalého prezidenta Atatürka. Atatürk je všude, na všech bankovkách, na transparentech, na obrazech, v autobusech visí nad řidičem podobně jako u nás ve školních třídách prezident. Téměř každá socha je Atatürkova. V Izmiru má Atatürk muzeum Atatürka. Většina institucí nese Atatürkovo jméno. Každá významnější ulice se jmenuje Atatürkova (možná to trochu znesnadňuje orientaci). Atatürk je prostě všude.
Je to oprávněné, protože vytáhl Turecko z islámského středověku a udělal z něj moderní a civilizovanou zemi. Změnil státní zřízení ze sultanátu na republiku. Zrušil islám jako státní náboženství. Zakázal turbany a burky. Změnil kalendář z islámského na náš (tím posunul Turecko ze 14. století do 20. století). Zavedl abecedu latinku. Přesunul hlavní město z Istanbulu do Ankary. Obrátil Turecko vzhůru nohama a Turci mu z vděčnosti za to, jak změnil jejich zemi, změnili jméno z Mustafa Kemal na Atatürk, což znamená táta turků.

jirka


bronzový Atatürk

neonový Atatürk


malovaný Atatürk


Kéž by více muslimských zemí mělo svého Atatürka.

Turecko - jízda taxíky

Ahoj,

velkým zážitkem je tu jízda taxíkem a pravděpodobně i autem obecně. Nevím, jestli bych si tu troufl vyjet autem.

Platí tu jiné silniční předpisy než u nás
- vzdálenost mezi jedoucími vozidly nesmí být větší než délka auta, protože jinak do vzniklé mezery okamžitě někdo vjede
- vzdálenost mezi vozidly čekajícími v koloně nesmí umožnit proklouznout žádnému chodci
- počet aut jedoucích souběžně po silnici nezávisí na počtu pruhů ale na šířce vozidel
- pokud se na semaforu rozsvítí červené světlo, znamená to: Zrychli, co to jde
- pokud nic nejede, mají červená a zelená stejný význam
- auto bez klaksonu není způsobilé k jízdě
- chodec je nepřítel

Chodci to tu nemají lehké. Jednou jsme chtěli přejít a přijíždějící auto na nás bliklo, ze můžeme. Až v okamžiku, kdy nám projelo těsně před nosem, jsme zjistili, že to bliknutí nejspíš znamenalo 'zmizte, jedu'. Zatímco v Česku zatroubení znamená 'co děláš, blbče', tady to znamená 'bacha jedu a myslím si, ze mám přednost'. Troubí tu všichni a pořád, nikdo to ale nebere osobně.
Za jízdy se dá dělat spousta věcí. Během dnešní jízdy z práce mi například taxikář dokázal napsat účtenku a vrátit peníze. Když si ve 100 kilometrové rychlosti svítil zapalovačem na hodinky, aby zjistil kolikátého je, jsem se trochu bál. Při jízdě místním taxíkem si také často vzpomenu na reklamu, kde se snaží cestující jakousi tyčinkou umlčet zpívajícího taxikáře a ten si potom pustí rádio se stejnými orientálními žalozpěvy.

Skutečně je to divočina. Kdyby o tom chtěli natočit dokument, jmenoval by se Rychle a zběsile.

jirka

Turecko - İzmir

Ahoj,

částečně jsem vystřízlivěl z okouzlení Tureckem. Dosud jsme se pohybovali v lepších částech města. Dnes (neděle) jsem viděl i trochu jiný İzmir. Kousek od moderního centra je možné vidět polorozpadlé baráky, špínu v ulicích.

Navštívili jsme místní hrad s poetickým jménem Kadifekale, muzeum vykopávek Agora a další pamětihodnosti.

Dostali jsme se i na místní tržiště. Zde jsem získal cennou zkušenost s nakupováním orientálním stylem a se smlouváním. Cennou a hlavně docela drahou zkušenost.
Zastavil nás jeden Turek. Začal se vyptávat odkud jsme, jak se nám tu líbí a nakonec nás pozval do svého obchodu s koženými bundami. Martin si chtěl jednu koupit, tak jsme šli. Nejspíš bychom ale šli i jinak, protože byl neuvěřitelně neodbytný.
Zavedl nás do takového zastrčeného krámku, posadil do křesílek a nechal přinést kávu. Po kávičce si začal Martin zkoušet koženě bundy. Když si konečně vybral, začalo smlouvání. Podařilo se mu usmlouvat cenu ze 195 až na 100 Euro.
Pak jsem přišel na řadu já. Statečně jsem odolával tvrzením, ze kožené bundy nenosím. Přesto jsem si jich musel pár vyzkoušet, abych se přesvědčil, jak mi sluší. Ptali se mě jakou barvu bych si přál. Odpověděl jsem, že růžovou - doufal jsem, že takovou koženou bundu nebudou mít. Měli.
Nakonec jsem ale odolal. Ještě ale nebylo dobojováno. Na řadu přišly kožené tašky a pásky. I to jsem přestal. Když už jsem si myslel, že mám vyhráno, nabídl mi Turek, ze mě zavede do obchůdku svého známého. Budu si moci koupit pěkné suvenýry. Byl jsem rád, že se konečně dostaneme pryč, tak jsme na to kývli.

Dostali jsme se do dalšího obchůdku a začalo to nanovo. Nakonec jsem neodolal, vybral suvenýry a cenu domluvil na 120 lir. Při placení jsem ovšem udělal chybu. Dal jsem prodavači 150 lir. Protože "neměl" zpátky, získal jsem výhodně ještě jednu věc. Přestože stala 85 a trhalo mu to srdce, nechal mi ji za 30 jako svému příteli. Prostě strašně výhodný nákup. Martin si jako suvenýr koupil vodní dýmku za 40 Euro. Turci prostě umí obchodovat.
Lira je asi za 16 Kč. Radši jsem to ještě nenásobil.

Odpoledne jsme na tržiště vyrazili znovu. Tentokrát jsme na každou otázku 'My friend, where are you from?'' (Příteli, odkud jsi?) odpovídali 'No money'. Přátel jsme tam potkali hodně, ale podařilo se nám projít celým tržištěm bez utracení jediné liry.

Zítra (v pondělí) zase začíná práce. Mám obavu, ze to bude stejná honička jako v pátek.

těším se na vás
jirka


İzmirská zátoka

Zvětšit mapu

Noční pohled z oken hotelu stojí za to.

foto Martin

foto Martin

Ve dne jsou vidět zajímavé detaily.

foto Martin

Procházka po nábřeží je příjemná


na koupáni to ale není.


Opouštíme moderní centrum. Vysoký hotel Hilton je naším orientačním bodem. Dokud je v dohledu, je to dobré.


Hotel je pořád vidět, ale okolí houstne.


Muzeum vykopávek Agora


Pohled z hradu Kadifekale


Turecká vlajka na hradní věži. Na vlajky si Turci potrpí. Jsou všude.


Hodinová věž. Tady nás odchytli trhovci.


Semafory ukazují za jak dlouho skočí zelená. Praktický vynález.

foto Martin

foto Martin

Turecko - Çeşme

Ahoj,

v sobotu jsme s Martinem podnikli výlet do Çeşme (čte se to češme). Je to letní turistické centrum. Martin dokonce někde četl, že je tam jedna z nejlepších pláží v Turecku.

Zvětšit mapu

Je to asi 80 km od Izmiru, takže jsme museli jet místním linkovým autobusem. Na rozdíl od Česka je v každém autobuse kromě řidiče ještě jeden člověk, který kontroluje jízdenky a usazuje lidi. Na cestu jsme dostali kelímek vody.

Çeşme je město plné hotelů a apartmánů. Protože není sezóna, nebyli tam skoro žádní turisté. Pláže jsou písečné a plné bordelu. Nic moc.

Turecko mě velmi příjemně překvapilo. Čekal jsem orient - zmatek na ulicích, ženy v burkách a chlapi v turbanech. Je to ale běžný civilizovaný stát a Turci se chovají podobně jako my. Burku jsem ještě neviděl žádnou, jen několik žen v šátcích. V turbanu tady nechodí skoro nikdo. Všichni puberťáci stejně jako u nás dávají na odiv svoje mobilní telefony. V ulicích jsou podobné obchody jako u nás. V obchodech je stejné zboží jako u nás. Těžko se budou kupovat typicky turecké dárky. Lukymu asi budu muset koupit originální turecké autíčko z Číny.

jirka


Autobusové nádraží v İzmiru. Sem jsme se dopravili taxíkem. Teď musíme najít správný autobus.


Pláže vypadají mimo sezónu trochu opuštěně.


Chcíp' tu pes. Ale jiný než ten na fotce. Tento nás doprovázel během našeho potulování se po pláži.


Molo u hotelu Sheraton (tady)


V létě se asi cisterna necítí na parkovišti tak opuštěná.


Dětské hřiště u mešity. Nebo mešita u dětského hřiště? Co se v mládí naučíš ...


Žijí zde různí lidé. Někteří mají slabost pro hrady.


Jiní zase rádi sledují satelitní televizi.


Anebo pěstují mandarinky.


Promenáda


Hrad (mapa)

Turecko - cesta do İzmiru

Ahoj z Turecka,

teprve dnes večer (v sobotu) jsem se dostal k tomu, abych napsal soukromý mail (pracovních jsem v pátek napsal asi milión).

Cesta byla trochu divočejší, než měla být. Protože z Prahy do İzmiru nelétá přímá linka, měl jsem letět nejdříve do Mnichova a odtamtud do İzmiru. Zpočátku vše probíhalo tak, jak má. Nastoupili jsme do autobusu, který nás měl dovézt k letadlu. Po delším čekání jsme ale byli vyzváni, ať se zase vrátíme do haly. Odlet byl odložen kvůli mlze v Mnichově. Na přestup v Mnichově jsem měl jen 45 minut, takže mě to moc nepotěšilo. Doufal jsem, že stejné zpoždění bude mít i letadlo do İzmiru. Marně.

Když jsme dorazili do Mnichova, bylo už letadlo společnosti Lufthansa v luftu. Podobný problém jako já mělo víc cestujících. V zákaznickém centru Lufthansy byl pěkný mumraj. Paní na přepážce mi sdělila, že další letadlo do İzmiru letí až následující den. Mám přespat v hotelu a letět ráno. Naštěstí už z Prahy jsem věděl, ze ten den letí do İzmiru ještě jedno letadlo z Berlína. Po chvilce dohadování jsem dostal letenku do Berlína a z Berlína do Izmiru. Zatímco let do Mnichova byl malým vrtulovým letadlem a moc se nelišil od letu Andulou, do Berlína jsem letěl velkým proudovým Airbusem. Je to zážitek. Letí se ve výšce 12 km, teplota za okénkem je -60 stupňů. Země je hluboko dole.

Po přistání opět začaly starosti. Protože let z Berlína do İzmiru už nebyl se společností Lufthansa, nebylo jasné, jestli budou kufry automaticky přeloženy. Společně s dalšími cestujícími, s Turkem přímo z İzmiru, Němkou a ještě jednou paní neznámo odkud, kteří také letěli do İzmiru a se kterými jsem se znal od vidění z Mnichova, jsme se snažili zajistit, aby naše kufry letěli s námi. Nakonec jsme byli ubezpečeni, že se nemáme bát, že kufry přeloží.

Z Berlína jsme letěli tureckým Boeingem. Celou dobu pod námi byly mraky. Jediné, co jsem viděl, byly Tatry. Krásně byl vidět masiv Vysokých a pod nimi Nízkých Tater. Letadlo bylo plné Turků pracujících v Německu. Asi hodinu před přistáním se letadlo změnilo na tržiště. Všichni Turci kupovali kartóny cigaret a lahve whisky. Pravděpodobně jsem byl jediný, kdo nevyužil jedinečné příležitosti.

Do İzmiru (mapa) jsme přiletěli až za tmy. Oddechl jsem si, když se můj kufr po chvíli napětí skutečně objevil na pásu. Zbývala už jen cesta taxíkem do hotelu Hilton. Po 15 hodinách, z nichž nejvíce času zabralo čekání jsem v pořádku dorazil do cíle.

Takto proběhl můj první let dopravním letadlem.

jirka